† 10. 03. 2011 | kód autora:
3cw Když šel můj mladší ve třech letech poprvé do mateřské školky, ujišťovali jsme obě paní učitelky, jak je samostatný a vychovaný a jak s ním nebudou potíže. Odpoledne nám ho vedoucí paní učitelka vracela s vyčítavým konstatováním, že hned ráno se počůral do kalhot. "Já jsem nevěděl, jak se to řekne," vysvětlil nám a rozplakal se.
Netrvalo dlouho, a před jídlem se s bráškou brali za ruce a přáli si: "Pi pi pi, Guten Appetit!" Když jsem ho chválil, jak dobře chytil míč, nestačilo říct: "Dobře, Jozífku!" Chtěl slyšet: "Gut, Jozef!" Bylo to nové a zvláštní.
Co mám říct dnes? Že o Halloweenu ve škole spálili neslušná slova na hranici, aby je už nikdo ze žáků nemohl používat. Třídní paní učitelka tančila kolem ohně tak přesvědčivě, že si ji ve špičatém klobouku, proužkovaných punčochách, s koštětem a černou od mouru v záři plamenů vybavím od té doby vždycky, když ji vidím. Ale když se některé z dětí náhodou zapomene, může mu připomenout: "Tak takhle ne, Pepíčku! Tohle slovo jsme spálili o Halloweenu, pamatuješ se?"
Po pravdě řečeno, proto jsme si tu školu vybrali. Stáli jsme za plotem, okukovali areál a říkali si: "To přece nemůže být škola. Na mapě žádná škola není!" Jenže mapě bylo pomalu deset let a nová přízemní budova byla smontovaná z dřevěných dílů. Před branku vyšla dáma středních let a otázala se: "Hledáte něco?" "Ano," řekli jsme, "hledáme školu pro své děti. "Tak to se hodí," odvětila, "já jsem ředitelka." Když nás vedla po chodbě k počítačové učebně, stály tam děti v řadě a jak jsme kolem nich procházeli, snad všechny zdravily: "Dobrý den, paní ředitelko. Dobrý den, pane. Dobrý den, paní."
Zapsali jsme se hned. Když s námi paní ředitelka vyplňovala přihlášky, ptala se na adresu. "Tu my ještě nemáme," přiznali jsme. "Hledali jsme napřed školu pro kluky. Bydlení si tady teprve budeme muset najít." Paní ředitelka nám s úsměvem popřála hodně štěstí.
